Ženy, které v dětství vyrůstaly bez otce, mají v dospělosti tendenci k určitým typům prožívání a chování, které jsou pravděpodobně důsledkem původního otcovského nezájmu. Ač je cítění a prožívání každé lidské bytosti jedinečné, zdá se že „opuštěné dcery“ některé základní prožitky spojují – třeba pocit vlastní nicotnosti a nezajímavosti, sklon k idealizaci mužů a přehnaná závislost na partnerech v milostných vztazích.
Francouzský jungiánský psychoanalytik Guy Corneau ve své slavné knize Anatomie lásky mluví o takzvaných „dcerách ticha“. Jsou to ženy, které vyrostly bez emoční podpory a zájmu svých otců, nebo dokonce v jejich úplné nepřítomnosti, a které si v sobě na základě toho nesou „otcovský komplex“.
Ten spočívá především v tom, že se tyto ženy snaží dostat od života a světa to, co jim nebylo poskytnuto od tatínka v dětství, kdy to nejvíce potřebovaly. Jde především o autentický projev zájmu, vyjadřování podpory a lásky a o ujištění, že jsou hodnotné takové, jaké jsou.
Dcery bez tatínka jsou Corneauem nazývány „dcerami ticha“, neboť v sobě podle něj nesou velký, nevědomý vztek na otce, který jim v dětství neprojevoval dostatečný láskyplný zájem. Tento vztek je většinou schován spíše za pocity sebelítosti nebo neurčitého smutku a chce nutnou dávku odvahy a úsilí, aby se ženy dokázaly na svého otce skutečně zlobit a svoji zlost si uměly dovolit.
Vztahové vzorce
Nepřítomnost otce a vliv, jaký má na děti, jsou v psychologické literatuře dnes již poměrně dobře zmapovány. Mne samotnou jako „opuštěnou dceru“ přirozeně nejvíce zajímají důsledky, které může absence otcovské lásky a péče v dětství znamenat pro ženu a pro její pozdější psychické prožívání a chování. V tomto kontextu se většinou mluví o obtížích, které lze shrnout do několika kategorií:
- absence pocitu vlastní hodnoty
- idealizace mužů
- závislost na vztazích a na lásce, kterou ženy přijímají od druhých.
Myslím, že není těžké vidět, že se jedná o propojené nádoby, v nichž jeden problém volně přechází do druhého. Pokud nemá žena dostatečný pocit vlastní hodnoty, tíhne k tomu, že se snaží tento pocit získat tím, že se do ní zamiluje nějaký, nejlépe starší a vážený muž.
Taková žena je, jak píše Corneau, „hluboce přesvědčena, že nic neznamená a za nic nestojí, a proto hledá boha, který se pro ni stane vším“. Ve svých vlastních očích získává hodnotu teprve tím, že se stala objektem zájmu muže, kterého považuje za ideálního a dokonalého.
Takto rozehraný vztahový vzorec vede pochopitelně k tomu, že je žena na lásce svého „ideálního“ muže závislá – jednak se přijímáním lásky snaží zaplnit prázdno, které zůstalo po neposkytnuté otcovské lásce, jednak pro ni představuje možnost být milována mužem jediný způsob, jak si zajistit pocit vlastní hodnoty – neboť sama o sobě a ze sebe žádnou vlastní hodnotu neprožívá.
Ve svém minulém článku jsem psala, že nevěřím na to, že ze způsobu, jakým jsme emocionálně prožili dětství, a případně čeho se nám v něm nedostávalo, můžeme přesně kauzálně odvodit či dokonce předvídat, jací budeme v dospělosti, jaké vztahy budeme navazovat a jak je budeme prožívat a jednat v nich. Skutečně si myslím, že předpoklad, který je vlastní především psychoanalýze, totiž že dětství zcela determinuje náš další psychický vývoj, je přehnaný.
Podle psychoanalytiků hrajeme celý život jednu a tu samou hru: na maminku a tatínka: Otroci dětství
Přesto však mohu z vlastní zkušenosti říci, že některé rysy psychiky dcer bez otce, které popisuje třeba výše zmíněný Corneau, v sobě nacházím zcela neomylně. Podepsat bych se mohla také pod Corneauovo tvrzení, že „trauma způsobené otcem je pro dívky traumatem vztahovým, citovým“ a že, jinak řečeno, „doménou ženského otcovského komplexu je oblast romantiky a lásky“.
To neznamená, že jiné oblasti ženské psychiky postiženy nejsou. Právě naopak jsme viděli, že základním rysem psychického prožívání osamělých dcer je pocit nedostatku vlastní hodnoty, což je problém, který je velmi obecný a zasahuje všechny oblasti lidského života.
První muž v životě ženy
Nicméně jsou to skutečně právě vztahy, v nichž se „komplex otce“ projevuje s největší silou. Jedním vysvětlením může být to, že emocionálním jádrem milostného vztahu je intimita, péče a něha, což jsou zcela elementární prožitky, které zažívá dítě v raném dětství ve vztahu ke svým rodičům. V milostných vztazích v nás tak znovuožívají velmi hluboko zakořeněné pocity, které mají extrémně silný emocionální náboj.
Může se tak stát, že se třeba přistihneme při tom, že občas prožíváme ve vztahu k nějakému partnerovu jednání velmi silný vztek, smutek nebo pocit odmítnutí, jejichž intenzita naprosto neodpovídá konkrétní situaci, a nelze ji tak pouze z aktuální situace vysvětlit.
Právě v takových situacích se v nás ozývají nějaké dětské prožitky, které nemáme zcela pod kontrolou a jejichž váhu si neuvědomujeme. Pro mne jde třeba o přehnané reakce v situacích, kdy mám pocit nějakého odmítnutí a nepřijetí. Zde se samozřejmě nabízí vidět souvislost s tím, že dcera bez otce prožívá velmi silně pocit, který ji připomíná odmítnutí prvního muže, který měl v jejím životě hrát významnou roli – totiž tatínka.
Myslím si však také, že prožitky a chování, které různé dcery bez tatínka v dospělosti prožívají, se budou v mnohém lišit, ač se zřejmě také budou točit kolem oněch základních témat vlastní ne-hodnoty, nepřijetí, idealizace mužů a závislosti na lásce. Může se ale třeba stát, že někdo má pocity opačné – ženy se mohou například bránit jakémukoli příliš blízkému vztahu, protože se závislosti na partnerovi již předem nadměrně bojí.
Muži nemusejí být idealizováni, ale spíše bráni s despektem a nedůvěrou; nebo jsou třeba idealizovány jen určité mužské vlastnosti nebo hodnoty „mužského světa“. Před pocitem nedostatku vlastní hodnoty se pak lze bránit i tak, že si pocit vlastní nedostatečné hodnoty zcela odmítáme přiznat nebo ho překrýváme přehnanou sebedůvěrou.Možností je mnoho, neboť každá jednotlivá lidská bytost je jedinečná. Každý má jiné temperamentové dispozice k snášení frustrujících zážitků, každý si prošel jinými zkušenostmi a jinými životními situacemi. Nelze říci, že každá dcera bez otce ve svém partnerovi podvědomě hledá tatínka, ani že v našich milostných vztazích budeme neustále nevědomě hledat dodatečné naplnění našich dětských tužeb a přání.
Tolik pro tentokrát ode mne. Teď mne zajímají vaše zkušenosti, postřehy, to, jak moc se v našich zkušenostech scházíme či rozcházíme…
zdroj: http://psychologie.cz/opustene-dcery/
autor: Mgr. Zuzana Daňková – lektorka psychologie a filosofie
autorův web: http://navolnenoze.cz/prezentace/zuzana-dankova/
autor na psychologie.cz: http://psychologie.cz/katalog/zuzana-dankova/
Leave a Reply