Nejvyšší správní soud dal ve své judikatuře jednoznačně zelenou nutnosti posuzování materiálního aspektu přestupku.
V diskusích ohledně materiálního aspektu přestupku nezřídka padala otázka, jak se soudy a zda-li, se již nějakým způsobem vypořádávaly s materiálním aspektem přestupku. Jedním z takových rozhodnutí je např. čerstvý rozsudek Nejvyššího správního soudu (NSS) ze dne 14. 12. 2009 pod č.j. 5 As 104/2008 – 45. Jedná se jednoznačně o velmi průlomové rozhodnutí, které, dovolím si to tvrdit, plně koresponduje se základním argumentem mých článků o materiálním aspektu přestupku, a to nutnosti prokazování materiálního přestupku a odmítnutí paušální teze o tom, že materiální aspekt přestupku je vždy zahrnut v aspektu formálním.
Skutkově se jednalo o skutečně banální případ, kdy řidič dostal pokutu za rychlost, když jel na 50ce rychlostí 52 km/h (po odečtení odchylky ve výší 3 km/h). Daný řidič se s tím nespokojil a na skutečnosti, že se obecní úřad a odvolací orgán vůbec nezabývaly tím, zda byl porušen nebo ohrožen některý právem chráněný zájem, dosáhl zrušení jejich rozhodnutí.
Tou podstatnou informací, kterou NSS dal, je, že materiální aspekt přestupku je jedním ze základních atributů definice přestupku a musí se vždy prokazovat a nikdy presumovat. Tím dal jasnou ránu do zad argumentům správních úřadů, které v daném případě argumentovali tím, že „prostě porušil padesátku a hotovo!“. Pojďmě se zblízka podívat na některé argumenty správních úřadů v dané věci a na to, jak na ně NSS a Krajský soud v ÚL reagoval, vybírám z citací z rozsudku (KSS je krajský soud, KÚÚK je odvolací orgán, tj. Krajský úřad Ústeckého kraje, který tady podával kasační stížnosti proti rozhodnutí KSS a NSS je Nejvyšší správní soud):
KSS:
Krajský soud zdůvodnil své rozhodnutí tak, že v případě jednání žalobce nedošlo k naplnění materiálního znaku přestupku podle § 2 odst. 1 zákona o přestupcích a žalovaný, jakož i správní orgán 1. stupně, dospěli k nesprávnému závěru, že žalobcovo jednání porušilo či ohrozilo zájem společnosti na bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích. Krajský soud přihlédl zejména k tomu, že žalobce překročil hranici nejvyšší povolené rychlosti pro motorová vozidla v obci toliko o 2 km/h, což vyhodnotil jako bagatelní překročení rychlosti, které je v běžném provozu řidičem jen stěží seznatelné a ohlídatelné. Navíc k překročení nejvyšší povolené rychlost nedošlo podle krajského soudu přímo v městské aglomeraci, nikoliv v blízkosti škol, či přechodů, nýbrž na rovném a přehledném úseku komunikace v místech těsně před koncem obce Chomutov.
Pozn.
Abyste rozuměli, jednalo se o klasické „bukaření“ Městské policie, kdy měřili rychlost těsně před značkou konec obce. A soud tady jasně ukázal, že místo, kde dochází k překročení rychlosti a tedy okolnosti přestupku jsou rozhodující nejen pro určení výše sankce, ale i pro posuzování samotných podmínek trestnosti.
KÚÚK:
Tím, že zákonodárce nastavil v § 18 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, hranici nejvyšší povolené rychlosti, nezpochybnitelně určil, jaké jednání porušuje či ohrožuje zájem společnosti. Překročení nejvyšší povolené rychlosti, byť o jediný kilometr, tak naplňuje materiální znak přestupku a nelze jej označit za bagatelní. Podle stěžovatele platná právní úprava nedává správním orgánům do ruky žádný nástroj, jak takové jednání prohlásit za bagatelní a nenaplňující materiální znak přestupku.
Pozn.
Velmi slabá výmluva KÚÚK, materiální aspekt se dá snadno posuzovat ze skutkových okolností, argumentace tohoto úřadu ukazuje jen na to, že vůbec nepochopili, o co jde. Pořád si myslí, že materiální aspekt je vždy zahrnut v aspektu formálním, což, jak uvádí NSS, není pravda.
KSS:
Dle argumentace krajského soudu by mohla být za bagatelní považována např. jízda mimo obec rychlostí 100 km/h na přehledném úseku za malého provozu nebo noční jízda v obci rychlostí 70 km/h v situaci, kdy by nebyli na ulici žádní chodci.
Pozn.
Tohle by se mělo tesat do kamene! Konečně názor, který zohledňuje skutečnou míru ohrožení a ne ten dogmatický kolovrátek „rychleji než dovoleno=nebezpečně“. Konečně tady dal někdo jasně najevo, že to, že někdo někde stanoví nějaká rychlostní omezení, ještě vůbec neznamená, že jejich porušení je společensky nebezpečným jednáním a tedy přestupkem.
NSS:
Lze tedy obecně vycházet z toho, že jednání, jehož formální znaky jsou označeny zákonem za přestupek, naplňuje v běžně se vyskytujících případech materiální znak přestupku, neboť porušuje či ohrožuje určitý zájem společnosti. Z tohoto závěru však nelze dovodit, že by k naplnění materiálního znaku skutkové podstaty přestupku došlo vždy, když je naplněn formální znak přestupku zaviněným jednáním fyzické osoby. Pokud se k okolnostem jednání, jež naplní formální znaky skutkové podstaty přestupku, přidruží takové další významné okolnosti, které vylučují, aby takovým jednáním byl porušen nebo ohrožen právem chráněný zájem společnosti, nedojde k naplnění materiálního znaku přestupku a takové jednání potom nemůže být označeno za přestupek. Nelze tedy souhlasit s argumentem stěžovatele, že překročení nejvyšší povolené rychlosti, byť o jediný kilometr, naplňuje vždy a bez dalšího materiální znak přestupku.
Pozn.
Tady to NSS řekl naplno a jednoznačně, asi nejdůležitější část jeho rozsudku. Tohle teď můžete „omlátit“ o hlavu každému policistovi, strážníkovi nebo úředníkovi, až na Váš argument, ať ze skutkových okolností prokáže, který právem chráněný zájem a v jaké intenzitě byl porušen, řekne, že on nic prokazovat nemusí, že jste porušil zákon a tím to končí. Zde NSS jasně řekl, že to tu nekončí, ale teprv začíná.
NSS:
Zákon o přestupcích ani jiný právní předpis nestanoví přesnou hranici rychlosti jízdy motorovým vozidlem, jejíž překročení způsobí naplnění materiálního znaku přestupku. Správní orgány jsou povinny zkoumat vždy, když rozhodují, zda určité jednání je přestupkem či nikoliv, také otázku, jestli došlo k naplnění obou znaků přestupku, tj. znaku formálního i znaku materiálního.
Pozn.
Jednoznačněji to říct nešlo!
NSS:
Okolnostmi, jež snižují nebezpečnost jednání pro chráněný zájem společnosti pod míru, která je typická pro běžně se vyskytující případy přestupků, mohou být zejména, avšak nikoliv výlučně, význam právem chráněného zájmu, který byl přestupkovým jednáním dotčen, způsob jeho provedení a jeho následky, okolnosti, za kterých byl přestupek spáchán, osoba pachatele, míra jeho zavinění a jeho pohnutka. Okolnosti, jež vylučují porušení nebo ohrožení zájmu společnosti, musí být ovšem posuzovány vždy v každém konkrétním případě a nelze, jak to naznačuje stěžovatel (a z opačného hlediska vlastně i žalobce), vyslovovat žádné paušální závěry o tom, že např. míra společenské nebezpečnosti překročení nejvyšší povolené rychlosti o 2 km/h je natolik mizivá, že nedosahuje intenzity přestupku, zatímco u překročení nejvyšší povolené rychlosti o 10 km/h již tomu tak je.
Přitom, jak bylo již výše uvedeno, je správní orgán povinen zjistit, zda došlo k naplnění jak formálních, tak i materiálních znaků přestupku. V souzeném případě je zde v prvé řadě okolnost spočívající v prokázaném překročení nejvyšší povolené rychlosti pouze o 2 km/h, která, jak již bylo řečeno, sama o sobě nepostačuje k závěru o nedostatku materiální stránky přestupku, nicméně měla by vést správní orgán k tomu, aby na materiální stránku daného jednání zaměřil svou pozornost. To platí zvláště za situace, kdy žalobce již v řízení před správním orgánem 1. stupně uváděl skutečnosti, které podle jeho názoru dále snižovaly společenskou nebezpečnost jeho jednání na takovou míru, že by materiální znak přestupku nebyl naplněn. Zejména uváděl, že k posuzovanému jednání došlo na přehledném úseku, v místech s nízkou hustotou provozu a při výjezdu z obce, kde nemohl dle svého tvrzení nikoho svou jízdou rychlostí 52 km/h ohrozit, měl tedy za to, že zájem společnosti chráněný skutkovou podstatou daného přestupku (jeho objekt) na bezpečnosti a plynulosti silničního provozu nebyl v daném případě ohrožen.
Nejvyšší správní soud tak neshledal uplatněné stížní námitky důvodnými, samozřejmě nemůže uspět ani argument, že orgány policie v současné době skutečnosti rozhodné pro hodnocení materiální strany přestupku podle tvrzení stěžovatele nezjišťují. Správní orgán je povinen si v přestupkovém řízení opatřit takové důkazy, které mu umožní rozhodnout o tom, zda byl přestupek spáchán či nikoliv, tedy i o tom, zda byl posuzovaným jednáním porušen nebo alespoň ohrožen zájem společnosti ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o přestupcích.
Pozn.
Tady se KÚÚK bránil, že to strážníci nezjišťujou a NSS jasně řekl, že to je jejich problém, protože to oni si ze zákona mají zajistit dostatek podkladů pro rozhodnutí a když si je nezajistí, tak nemohou očekávat úspěch při ukládání pokut.
Závěr:
A co z toho vlastně plyne? Plyne z toho to, že policistům, strážníkům a úředníkům obecních a městských úřadů a magistrátu nastávají horší časy. Už se nebudou moct schovat za paragraf, ale budou muset prokazovat společenskou nebezpečnost daného jednání, budou muset prokazovat, který právem chráněný zájem byl porušen a jak, čímž se budou obecní pokladny z pokut za bagatelní přestupky plnit o poznání pomaleji. A to je dobře, protože si úředníky kvůli plnění obecních kas neplatíme. Budou se teď muset hodně snažit a hodně argumentovat a hodně dokazovat. A to je dobře, protože mají sankcionovat pouze jednání nebezpečné, ne to, které je jen v rozporu se zákonem.
zdroj: http://www.autoweb.cz/materialni-aspekt-prestupku-nejvyssi-spravni-soud-rekl-rozhodne-ano/
Leave a Reply