Následující myšlenky vycházejí z poznámek, které jsem si před časem vypsal z knížky psychologa a křesťanského myslitele Henryho Clouda Hranice. Je o mezilidské komunikaci, o sebepoznání, o vztazích. Posuďte sami, jestli dnes může inspirovat i k obecnějším úvahám.
K čemu jsou hranice? Chrání náš majetek, ohraničují náš bezpečný prostor. Uvnitř našich hranic je náš svět, platí tam naše pravidla.
Je potřeba, aby hranice byly pro druhé zjevné. V každém vztahu musíme dávat jasně najevo, kudy vedou a jaká pravidla se za nimi dodržují. Tak se vyhneme tomu, že je druzí budou často překračovat tam, kde si to nepřejeme, a my se budeme zlobit a trápit, že nás nerespektují.
Nejprve ale musíme porozumět jejich smyslu. Zjistit, kde ty hranice máme, a najít způsob, jak je vhodně bránit a za jakých okolností je můžeme otevřít.
Překračujme hranice
Když sobě i svým blízkým dokážete stanovit na správných místech hranice, nikoho tím neomezujete. Naopak vytváříte nezbytnou podmínku pro svobodný růst.
Hranice má být pevná, ale ne tvrdá. Když je hranice tvrdá, vytvoříte uzavřené ghetto. Nezbavujme se možnosti překračovat hranice, nezakazujme sobě ani druhým dobrodružství, které taková zkušenost nabízí, nabádá psychiatr a psychoterapeut Tomáš Rektor v záznamu vystoupení na TEDxPrague 2013.
Když máme jasno, můžeme si při pokusu o nedovolené překročení hranic, o nežádoucí invazi do našeho světa jen s úsměvem pomyslet nebo pevným hlasem říci: Tohle ne. To nechci.
Když hranice nejsou zřetelné (pro druhé, ale i pro nás samotné), bývají ve vztazích posouvány a zas a znova vytyčovány prostřednictvím manipulace. Urážíme se, mlčíme, obviňujeme. Vztekáme se, hádme se, bojujeme.
Lidé, kteří nemají pro sebe definované pevné hranice, se často navenek podvolí, ale uvnitř jsou plní pochybností a zloby. Rádi by dokázali říci ne, ale bojí se důsledků, tak raději říkají polovičaté ano.
Hranice jsou zkouškou našich vztahů a našeho postavení. Někdo chce slyšet jen naše ano. Kdo nás respektuje, ten respektuje i naše ne.
Když nemáme pevné hranice, cítíme se nenaplnění, nenasycení. Nevíme totiž, kde je hranice toho, co potřebujeme, co k nám patří a co už ne.
Respektování hranic bychom se neměli dožadovat nátlakem. Měli bychom se naučit žít a komunikovat tak, aby lidé kolem nás o jejich existenci věděli a ve vztahu k nám je přirozeně respektovali.
Ale: při obhajování hranic někdy můžeme druhému způsobit smutek, nepohodu, problém, bolest. To je v pořádku, říká Henry Cloud. Není to stejné jako mu ublížit.
Své postavení a respekt si vytváříme sami. Když si uvědomíme, že se pro nás překračování hranic stalo zásadním problémem, je to podnět ke změně. A příležitost ke změně může být dobrá zpráva.
zdroj: http://psychologie.cz/hranice-zeme-hranice-ve-mne/
autor na psychologie.cz: http://psychologie.cz/katalog/jan-majer/
Leave a Reply